39°58′54″N 22°38′35″E

Vržena zpátky ze země olympských bohů do trpké reality.

Úmorný článek popisující povětšinou nezajímavosti, u kterých jsem cítila potřebu je někomu sdělit.

V prvé řadě - jsem naprosto fascinována řečtinou. Je to tak nádherný jazyk a to písmo...jakoby s nádechem tajemna dávných věků. Zmocnila se mě touha se naučit řecky. V písmenech se už docela orientuji, ale to mi je zatím celkem k ničemu, když pak stejně nevím, co to slovo znamená, že. Měla bych se do toho ale pustit hned, když mám ještě dostatek odhodlání, ať to pak nedopadne jako třeba s finštinou nebo hebrejštinou, se kterými jsem sekla jakmile mi to začalo lézt na mozek...

No a teď k přímo k dovolené v Nei Pori, aneb Νέοι Πόροι. Bylo to prostě nádherné. 
Byla jsem na výletě v Olympském pohoří. Celý život jsem si myslela, že Olymp je hora. Tam mi řeckým průvodcem bylo řečeno, že není, že je to název celého pohoří. Vnitřně jsem se začala vypořádávat s tím, že jsem celý život žila takto mystifikována, když vtom jsem v nějakém průvodci narazila opět na známá slova "bájná hora Olymp". Tak asi když je to bájné, tak je to hora a normálně je to pohoří nebo já nevím. Nebudu o tom dále polemizovat, kdyžtak mi to někdo vyjasněte. Tak či tak, co jsem chtěla vlatně říct bylo to, že jsem původně měla v úmyslu na horu Olymp vylézt, když už jedu na tu Olympskou riviéru. Miluju hory, tisíckrát víc než moře. Ale to, že žádná taková hora není mi to značně zkomplikovalo, takže jsem přesedlala na myšlenku, že vylezu na Μύτικας, což je nejvyšší vrchol (pohoří i celkově Řecka). Jenže nastaly další komplikace, ta největší byla asi ta, že tam nikdo ze známých nechtěl jít se mnou, protože nahoře byl sníh (má 2917 m) a protože z nejvýše položeného místa až kam se dalo dojet autem to bylo pěšky nahoru 6 hodin a oni se na to prý "necítili". A sama jsem se tam samozřejmě vydat nemohla, takže můj plán padl. Achjo. Nicméně, abych se vrátila zase na začátek, byla jsem na takovém pidivýletě, klidně a spořádaně jsme šli po ošklivé betonové cestičce, která narušovala tu nádheru, asi 2 kilometry, s průvodcem v čele. Ne dle mých představ, ale lepší než nic, že. Potom jsme navštívili nádhernou vesničku Παλαιός Παντελεήμονας aneb Palaios Panteleimonas aneb Starý Panteleimonas. To bylo teprve něco. Z nevysvětlitelných důvodů se mi chtělo až brečet, jak to bylo překrásné. Jako z pohádky. Jestli si někdy budu pořizovat letní "sídlo", tak to bude právě tam. Koupím si jednu z těch malých kamenných chaloupek, na zahrádce budu pěstovat moruše a budu na vrcholu blaha.

Skoro každý den jsem si na večeři dopřávala nějaký druh mořského živočicha. Povětšinou to byly ryby, ale to jsem nikdy nemohla vědět dopředu, protože jsem jídelnímu lístku nerozuměla, takže jsem si akorát zapamatovala, jak se řeknou řecky "ryby", někam do oblasti pod tímto nadpisem v lístku jsem zabodla prst a pak už jen čekala, co mi přinesou. Nestalo se mi, že by mi to nechutnalo. Poslední den přede mě postavili talíř s narůžovělými chapadly. Je pravda, že tohle by mi asi chutnalo víc, kdybych to jedla poslepu, ale i tak to bylo výtečné.

Jsem z těch lidí, kteří se skoro neopálí, ať chtějí jak chtějí (štěstí, že já nechci), a tak jsem vypadala trochu podivně mezi všemi těmi lidmi s kůží barvy bronzu a ještě když se vezme v úvahu fakt, že jsem na sobě měla asi milion štípanců od komárů, vypadala jsem spíše jako s příznaky nějaké vážné nemoci..

Fotky z letadla. Ach, miluju si takhle létat nad mraky a proplouvat jimi...

Fotka z malého náměstíčka Palaios Panteleimonas. Ta fotka je dost hrozná, ale alespoň pro představu... Větve toho stromu zakrývaly celý ten prostor jako obrovský baldachýn a mezi listy prostupovalo sluníčko...bylo to nádherné, jako ve snu

Meteora

Belated.

Tento článek jsem chtěla zveřejnit už minulou středu, ale zatímco jsem ho psala, vypadl mi internet a nepodařilo se mi to už zprovoznit, ve čtvrtek jsem ráno jsem odlétala do Řecka. Takže teď jsem v Řecku, sedím v nějaké restauraci s notebookem a mám prý půl hodiny wi-fi zdarma. Ten článek je teď trochu mimo, vzhledem k tomu, že v něm píšu, jak se k moři těším a tak, ale nebudu to teď přepisovat ani mazat, berte to jako flashback :D. Až se vrátím, čekejte článek s fotkama a zážitky :).

Dnes ráno odlétám do Řecka. Někam na Olympskou riviéru. Těším se konečně na tu pohodu, žádné zbloudilé myšlenky na školu, prostě si jen tak plavat a užívat si. Sice takový typ dovolené nemám vůbec ráda, jen tak ležet na pláži celý den, ale teď se na to asi fakt těším. Jsem vyčerpaná, potřebuju načerpat nové síly na léto. Stejně u moře většinou celý den plavu, tak daleko až kam se odvážím, pak zpátky a znova to samé pořád dokola. Zbožňuju plavání. Ale moc nemusím bazény. Nelíbí se mi ta umělost a ten chlor. Miluju tu volnost moře, ten adrenalin, že když jsem fakt daleko od břehu, klidně se můžu utopit (ne že bych něco takového snad chtěla).

Měla bych se vrátit 28., mějte se tady mezitím krásně :).


Nový prsten. Když ho viděla mamka, řekla "proboha, co to je, to dávali k něčemu zdarma?" a kámoška ho okomentovala jedním slovem, "fuj". Podle mě je překrásný! :D

Tohle tričko se mi líbí nejvíc :))

Tohle tričko se mi teď zdá možná moc přeplácané, to krajkové lemování už tam být nemuselo, ale ty sovy!!

Ultra violet.

Příšerný týden. Myslím ten minulý. Ještě že už je to za mnou a já můžu vyjít vstříc novému.

V pátek jsem se za tu usilovnou (ehm) dřinu odměnila dvěma skvělými fialovými laky. Co na tom, že na oblečení nic fialového nemám, skvělé budou stejně. Více se mi líbí ten tmavý, na nehtech vypadá jako šťáva z černého rybízu smíchaného s červeným. Později odpoledne jsem měla v plánu jen tak zběžně prolistovat novou Elle a pustit se do toho čtenářského deníku, který jsem měla do páteční půlnoci odeslat, ale asi po minutě listování jsem usla. Ten deník jsem mimochodem neodeslala doteď. Ani s ním nezačala.

V sobotu jsem byla násilně probuzena pronikavým zvukem zvonku. Po druhém zazvonění jsem neochotně vstala a šla vykouknout z okna, abych zjistila, kdo má tu drzost mě po takhle vyčerpávajícím týdnu budit v tak nekřesťanské hodiny (že jsou dvě hodiny po poledni jsem zjistila až později). Babička. Obraz babičky znepokojeně čekající ve svátečním oblečení ve mně spustil řetězec děsuplných myšlenek. Došlo mi, že se ten den koná oslava narozenin mých dvou drahých bratříčků (nežijících se mnou) a že netuším, kam jsem dala dárky. Taky že v tu chvíli stojím přemýšlejíc stále v noční košili. Oblíkla jsem si to první, co mi přišlo pod ruku, což byly rozedřené riflové šortky a jemně průsvitné tričko (později se ukázalo, že to nebyla ta správná volba) a zároveň našla dárky skryté pod navršeným oblečením ve skříni. V zápětí už jsem se hnala po schodech, vítězoslavně svírajíc tašku s dárky a proběhla jsem kolem babičky k autu, kde čekalo překvápko v podobě jakési přísně vypadající pratety, kterou jsem viděla asi podruhé v životě. Po celou cestu sjížděla pohledem mé rozcuchané vlasy a šortky, něco si mumlala a nesouhlasně kývala hlavou.

Ani nevím, proč jsem se rozhodla těch asi pět minut tak detailně vylíčit, ale to bude asi tím, že už jsem dlouho nic nepsala, tak mám potřebu :D. A taky nemám nic moc jiného, co bych mohla napsat. Teda vlastně mám, ale to napíšu až ve středu :D.

Chci to prostě vidět! Teď! Hned!

In the first place, God made idiots. That was for practice. Then he made school boards.

Pokud přežiju tento týden, přežiju už všechno. Je to poslední týden, kdy si ještě můžeme vylepšit známky a píšeme denně snad ze všeho, kromě takových předmětů, jako je tělocvik. Vlastně asi jen z toho tělocviku, protože i z hudebky píšeme rozsáhlou čtvrtletku. A taky máme do pátku odevzdat čtenářský deník s devíti novými knížkami. Baví mě je číst, ale nesnáším je potom rozebírat. Třeba srovnání s dobou, nikdy nevím, co tam mám napsat.

Víc už nenapíšu, jdu se pohroužit do knih. Očekávejte mě (nebo to, co ze mě zbyde) na konci tohoto vražedného týdne.

Kytka, má nová společnice (ta minulá navzdory mé láskyplné péči zahynula).

A nighthawk, nocturnal bird of the subfamily Chordeilinae.

Jsem noční tvor. Sice chodit přes týden spát ve čtyři zrovna není to pravé ořechové, pak na to dojíždím ve škole, ale nemůžu si pomoct. Miluju se takhle v noci dívat z okna, nechat jemný vánek, ať mi čechrá vlasy a poslouchat ptačí zpěv. To hlavně. Nejde kromě něj slyšet ještě nic jiného, žádný hluk jako ve dne. Nahrávám si to na mobil a pak pouštím, když nemůžu usnout, mám toho už spoustu. Někdy můžu z okna vidět veverky, jak přeskakují ze stromu na strom, někdy ježka, jak poklidně přechází cestu a jednou jsem dokonce viděla i dva zajíce. A to vůbec nebydlíme blízko pole nebo tak. A poslední dobou mi často z okna do pokoje vane jemná vůně jako když se peče cukroví. Je to magické.

Tohle momentálně nejraději nosím. Ty šortky i tričko jsou ze lnu, což je úplně úžasný materiál do takového horka a k tomu brýle věčného optimisty, když náhodou den není tak růžový, jak bych ho chtěla :).