Ultra violet.

Příšerný týden. Myslím ten minulý. Ještě že už je to za mnou a já můžu vyjít vstříc novému.

V pátek jsem se za tu usilovnou (ehm) dřinu odměnila dvěma skvělými fialovými laky. Co na tom, že na oblečení nic fialového nemám, skvělé budou stejně. Více se mi líbí ten tmavý, na nehtech vypadá jako šťáva z černého rybízu smíchaného s červeným. Později odpoledne jsem měla v plánu jen tak zběžně prolistovat novou Elle a pustit se do toho čtenářského deníku, který jsem měla do páteční půlnoci odeslat, ale asi po minutě listování jsem usla. Ten deník jsem mimochodem neodeslala doteď. Ani s ním nezačala.

V sobotu jsem byla násilně probuzena pronikavým zvukem zvonku. Po druhém zazvonění jsem neochotně vstala a šla vykouknout z okna, abych zjistila, kdo má tu drzost mě po takhle vyčerpávajícím týdnu budit v tak nekřesťanské hodiny (že jsou dvě hodiny po poledni jsem zjistila až později). Babička. Obraz babičky znepokojeně čekající ve svátečním oblečení ve mně spustil řetězec děsuplných myšlenek. Došlo mi, že se ten den koná oslava narozenin mých dvou drahých bratříčků (nežijících se mnou) a že netuším, kam jsem dala dárky. Taky že v tu chvíli stojím přemýšlejíc stále v noční košili. Oblíkla jsem si to první, co mi přišlo pod ruku, což byly rozedřené riflové šortky a jemně průsvitné tričko (později se ukázalo, že to nebyla ta správná volba) a zároveň našla dárky skryté pod navršeným oblečením ve skříni. V zápětí už jsem se hnala po schodech, vítězoslavně svírajíc tašku s dárky a proběhla jsem kolem babičky k autu, kde čekalo překvápko v podobě jakési přísně vypadající pratety, kterou jsem viděla asi podruhé v životě. Po celou cestu sjížděla pohledem mé rozcuchané vlasy a šortky, něco si mumlala a nesouhlasně kývala hlavou.

Ani nevím, proč jsem se rozhodla těch asi pět minut tak detailně vylíčit, ale to bude asi tím, že už jsem dlouho nic nepsala, tak mám potřebu :D. A taky nemám nic moc jiného, co bych mohla napsat. Teda vlastně mám, ale to napíšu až ve středu :D.

Chci to prostě vidět! Teď! Hned!