Snatches of summer.

Pozdní vyjádření k Harrymu - byl to prostě nejlepší zfilmovaný díl ze všech. Tečka. Vypíšu se až po druhém zhlédnutí.

První týden mé nepřítomnosti tady jsem strávila kdesi v Hostýnských vrších. Byli jsme ubytováni na děsivém místě, které se někdo odvážil nazvat hotel a které mi silně připomínalo ubytovnu z epizody Skins v Rusku. Při prvním vkročení do našeho pokoje náš zrak upoutal mrtvý brouk na koberci neidentifikovatelného zbarvení a zajímavá skříň s vylomenými dveřmi. Samozřejmostí byly koupelny společné pro celé patro, ze kterých mě s kámoškou při každé příležitosti vyháněla uklízečka v ruce svírající kbelík se šplouchající vodou (s argumentem, že tam právě vytřela a my na podlaze uděláme kaluže), kterou bylo ještě o něco méně příjemné potkat večer na tmavé chodbě spoře osvětlené tajemně blikající zářivkou a střetnout se s jejím hororově nenávistným pohledem. Ale nehledě na místo našeho ubytování to bylo skvělé. Půlnoční procházky temným lesem (a zběsilý běh "než se zabijem pádem o některý pařez") s fosforeskujícími náramky na rukou, pozorování hvězd a vymýšlení nových souhvězdí, kytara a opékání marshmallows, další pokus o zabití formou válení sudů po neznámém terénu a z denních aktivit piknik na nádherné louce, v košíku s kopřivovým sirupem a experimentálními morušovými muffiny a neromantické plavení se lodičkou po jezírku.

A příště radši budu spát pod širákem. To je stejně nejlepší.

Druhý týden jsem byla z náruče svobody uzmuta babičkou a umístěna na naši chatu na samotě. Trhaní hrášku a rybízu, těžká dřina. Avšak volné chvíle jsem si zpříjemnila četbou Rimbaudových veršů v houpací síti a snila o pastelovém vílím světě, kde pavouci spřádají krajkové sítě a na stromech roste cukrová vata. Pavouci tam vůbec nejsou tak ohavní jako ti, kteří na mě číhali v rybízových keřích.

Blížící se apokalypsa.