Forgotten jewels.

Jím černé jeřabiny otrhané z keřů na chatě a poslouchám nové cd od Florence and the Machine, je úžasné ♥. Nabíjí mě energií.

Hrozně se těším na neděli, jedu do Prahy na koncert The Subways. Skákání v davu, řvaní refrénů, rozdrcené žebra, jo!

Emma v i-D. Vypadá to krásně, jak je zezadu osvícená tím sluncem..

Babiččiny korále z broušeného křišťálu, které mi věnovala. Vyprávěla mi, jak s nimi dělala parádu na plesech, to já asi nebudu :D. Ale jsou překrásné, jak odrážejí světlo.

Miluju tyhle smoothies! A ta chuť... "Drinking the contents of this bottle is akin to having an army of gnomes trample across your tongue, after they've spent the morning crushing grapes with their bare hobbity feet. Having totally knocked you and your tastebuds for six, the gnomes then push you down a hill made of mashed banana whilst their mate, Jonathan (who happens to be a squirrel with a great aim) pelts you with strawberries from a watchtower in a shady grove. At the bottom of the banana hill, you land in a paddling pool of squeezed oranges, apples and limes, and before you have time to towel yourself down, the gnomes drag you back up the hill to start the process all over again. And you're topless. Imagine that."

Mám teď rozečtený Kafkův Proces a Flaubertovu Paní Bovaryovou. Na obojí jsem se úplně těšila, ale obě ty knížky jsou napsané tak nějak bez emocí, věcně, a hlavně v Procesu jsou vážné situace popisovány s naprostým klidem a to mi dost vadí, nemůžu se do toho pořádně vcítit. Ale vlastně jsem to tak asi čekala.. Střídám ty dvě knížky, protože když Proces čtu delší dobu, začnu upadat do deprese :D.

Owl and fox.

Probouzení do depresivních temnot. Ráno tráva pokrytá jinovatkou, vydechování sražené páry. Odpoledne hřejivé paprsky podzimního slunce. Vlastně tomu docela přicházím na chuť.

Hrozně bych chtěla jet na hory. Jezdívali jsme každý rok do Tater od mých čtyř let, ale teď už je to pár let, co jsme jezdit přestali. Milovala jsem to. Ty túry, kdy jsem obklopena horským masivem a naprostým tichem měla pocit, že jsem u konce svých sil, ale věděla jsem, že musím jít dál, protože není jiná možnost. Na chvíli jsem si sedla na balvan porostlý lišejníkem a pozorovala tu nádheru kolem sebe. Hory, hory, hory do nedozírných dálek.

Bydleli jsme každý rok ve stejné chatě i ve stejném apartmánu. Ložnice měla zadní stěnu s dveřmi obloženou dřevem a ostatní tři prosklené. Z postele jsem se mohla dívat na Lomnický štít. Ach, jak se mi po tom stýská...

Omluvte mou sentimentální nostalgii...

Tento týden bude ve škole dost náročný, ale já jsem samozřejmě naprosto v pohodě. Ležím, místo politické geografie latinské Ameriky studuji Monki a Elle a popíjím u toho čaj. Jak slastné...

I blame Coco ♥

Většinou moc nemám ráda takovéhle bezostyšné napodobeniny, ale vzhledem k tomu, že má peněženka dvacet pět tisíc neobsahuje, Mulberry Alexa zůstane pouze mým nedostižným snem, a tak jsem se rozhodla si koupit tuhle "Alexu" v New Yorkeru :D. Dlouho jsem váhala, protože v NY mi všechny věci připadají už na první pohled hrozně nekvalitní. Třeba u trička je mi to celkem jedno, ale u tašky je to docela zásadní. Tak teda uvidím, co vydrží.

Většinou piju jen zelený nebo bílý čaj, v obzvláště mátožných stavech po ránu někdy i černý, ale teď jsem vyzkoušela tenhle "červený" a hrozně mi chutná. Je to vlastně černý čaj s ibiškem a rooibos, takový podzimní...

A smile and a wink gets you further than you think.

CAE jsem proti svým předpokladům dala, ale jinak ne všechno vychází tak, jak bych chtěla. Línálínálíná jsem.

Věci, co jsem si buď koupila v Paříži nebo dostala na narozeniny.

Rtěnka Chanel Rouge Coco, odstín 08 La Pausa a lak, odstín 531 Péridot. Vybírala jsem si z těch třech laků z podzimní kolekce a tak dlouho jsem se rozhodovala mezi Graphite a Quartz, až jsem si nakonec vzala Péridot :D. Je úžasný, podle světla někdy vypadá normálně tmavě zelený a někdy zase úplně zlatý. Ale většinou něco mezi tím :D. Je jako zlatohlávek zlatý. Nebo taky jako olivín, po kterém je vlastně pojmenovaný. Když ho mám na nehtech, musím si ho pořád prohlížet :D.

Biotherm Aquasource perfektně hydratuje a má skvělou konzistenci. Většina krémů, které jsem vyzkoušela mi dělala na obličeji už po nanesení takový mastný film, to tenhle nedělá vůbec. Fakt nejlepší, co jsem kdy měla, doporučuji. A lak od Ciaté, odstín My Fair Lady. Lak v takové tělové barvě jsem hrozně dlouho chtěla, ale vždycky když se mi líbila ta barva v lahvičce, na nehtech pak stejně vypadala ošklivě. Tenhle je dokonalý.

Je rozmarná a vyzařuje z ní jiskřivá energie. Je v ní cítit divoká růže, fialka a maliny. Nejlíp ji vystihuje tahle stránka. ♥

Poslední z řady Miss Dior Chérie. Eau de Parfum a Eau de Toilette mi připadají takové moc sladké, tahle mi voní nejvíc, je úplně jiná. Taky je taková jiskřivá, je svěží, ale ne vtíravě, průzračná, je jako čerstvě posekaná tráva (i když tu v ní necítím :D).

Tričko, které bylo u francouzské Vogue. Je to vlastně takové propagační tričko na zářijovou Fashion's Night Out, ale stejně je skvělé :D.

Kytka, kterou jsem dostala na narozky. ♥

Konečně už mám i knížku, těšila jsem se, až si to přečtu.

Miluju ten vzor! Sice jsem chtěla takový na svetru, ale i na tričku je super :D.

Líbí se mi hlavně ta "jade" barva.

S časopisy jsem to asi trošku přehnala :D. Říkala jsem si "ještě Emmu, ještě Kirsten, ještě Anne" a za chvilku jsem to málem neunesla, protože většina z nich má tak 300-400 stránek. Nejlepší z nich je podle mě i-D, na obálce se skvělou Riley Keough (mimochodem vnučka Elvise Presleyho :D), má ve všem takový náznak vtipu.

Rêveuse à Paris.

Říjen. Venku v šortkách a tričku, sluneční paprsky mi rozpouštějí zmrzlinu. Me gusta. Dříve jsem takové počasí hrozně neměla ráda, vždycky jsem se těšila na podzim. Na to, že se brzo stmívá a na zataženou oblohu. Teď to nedokážu pochopit, nechci, ať tohle počasí skončí :D.

Fotky nic moc. Nic originálního.

La Défense.

La Grande Arche prý chtějí i uvnitř zastavět kancelářemi, takže by z ní vznikla kostka. Nevím, co je na tom pravdy, ale byla by to dost škoda.

800 hektarová zahrada ve Versailles.

Z téhle fotky mám vždycky závratě :D. Připadá mi to, jako bych měla každou chvíli pozadu přepadnout přes zábradlí dolů.

Ta bublina byla minimálně půlmetrová. Dělal je nějaký chlápek postávající u Centre Pompidou.

Notre Dame.

S touhle fotkou mě můj foťák dost překvapil, nečekala jsem, že zvládne něco vyfotit ve tmě tak, aby na fotce bylo i něco vidět :D.