Yes, I'm alive, still breathing.

Víte, jak vypadá absolutní fyzické vyčerpání? Když usnete u semaforu při čekání na zelenou. Ano, to se mi stalo. Napřed jsem se toho semaforu jen přidržela jednou rukou, protože jsem měla pocit, že asi upadnu a pak, ani nevím jak, jsem se o ten špinavý sloup opřela čelem a tak nějak jsem usnula. Probudilo mě až reflexivní škubnutí mého těla a nechápala jsem, co se děje. To poslední dobou nechápu docela často, jako třeba když mi někdo řekne, že nepatřím do jeho rodiny a nemůžu si nalít čaj, který uvařil a další den mi ten stejný člověk daruje sadu na sushi. S tím docela souvisí důvod, proč jsem tady tak dlouho nepsala, nemám totiž internet a nevím, kdy ho mít budu.

Před pár týdny jsem měla rozepsaný článek, ještě o The Subways a tak, ale už jsem ho nemohla zveřejnit. Tak to tedy zveřejním teď, jestli vás to ještě zajímá :D.

S kámoškou jsme plánovaly, že budeme v první řadě, na pravé straně, tam kde stojí Charlotte. Ta místa se nám taky povedlo získat, díky tomu, že jsme dost dlouho před začátkem koncertu mrzly v řadě táhnoucí se od Lucerny až na ulici. To bylo dost hrozné, byla mi zima, měla jsem hlad a žízeň, potřebovala jsem na záchod a netrpělivě jsem odpočítávala čas po půlhodinách, kdy už to konečně začne. Měli dvě předkapely, ta první byla skvělá - The Dancers z Francie (nemůžu si pomoct, ale ten jejich zpěvák byl fakt hrozně roztomilý :D - ten úplně vpravo) a potom ještě The Computers, jejich zpěvák byl zase úplně odporný, nechtějte vědět, které všechny tělní tekutiny z něj odpadly na pódium. Sympatická zpěvačka z The Dancers mi podala ruku, zmíněný zpěvák z The Computers si do mých vlasů utřel svou upocenou a oslintanou ruku a za chvilku už konečně přišli The Subways! Zezadu mě natlačil dav lidí na tu kovovou ohradu kolem pódia a z plic se mi vytlačil skoro všechen vzduch, první dvě písničky jsem skoro nevnímala, protože jediná věc, kterou jsem měla na mysli byla, jak zařídit, abych se zase mohla nadechnout. To nějaká dívčina vyřešila za mě, protože mě odstrčila (nakolik to šlo, když jsem kolem sebe neměla žádné místo) a postavila se přímo přede mě, takže posléze fungovala jako matrace, což bylo docela fajn. Billy i Charlotte byli úžasní, zahráli všechny své pecky, i z nového alba a Billy dokonce vyprávěl pár vtípků, zatímco nějací lidi opravovali ohradu kolem pódia, kterou šílený dav probořil. Já jsem taky skákala jak šílená a řvala jsem texty písniček (a byla jsem ráda, že konečně můžu zpívat z plných plic, aniž by někdo slyšel, jak je to falešně :D). Odcházela jsem s pár modřinama, na košili mi chybělo pár knoflíků, ale byla jsem naprosto šťastná a klidně bych se do toho pekla vrhla okamžitě znova! Ujel nám půlnoční vlak a na další jsme musely čekat čtyři hodiny a tak trochu jsme neměly kam jít, protože z nádraží nás vyhnali, že prý tam musí uklízet, pak z KFC na Václaváku jsme musely odejít ve dvě, protože zavírali a tak jsme zakotvily v nějakém baru a přečkaly tam až do čtyř. Venku v tu dobu byla mlha, taková tajemná a nějak mi to připomínalo Vánoce. Bylo to hrozně pěkné, Václav na koni zahalený v závojích mlhy :D. Vyfotila jsem to, ale ten můj foťák ve tmě fotí nic moc a ta mlha na fotkách ani nejde moc vidět.

A taky mě štve, že jsem obě ty fotky vyfotila křivě :D.

U nás ve městě nemají moc velký výběr knížek v angličtině a tak jsem se v knihkupectvích v Praze cítila jako v ráji. Konečně mám One Day! :D Tak jsem zvědavá.

A Pokání, to si chci přečíst už asi tři roky...

Surrealismus ♥. Brali jsme ho teď zrovna i ve škole, sice v literatuře, já jsem spíš na surrealismus v malířství, ale stejně jsem si to užila :D. Hlavně Federica Garcíu Lorcu, samozřejmě, ale i třeba Paula Éluarda. A dost mě naštvalo, že se učitelka rozhodla vyškrtnout Jeana Cocteau a Louise Aragona.

 Vogue jsem si koupila jen kvůli Rosie, protože německy nerozumím ani slovo :D.

Ten lak je úplně skvělý, odstín Princess pink a byl zlevněný na 36 korun :D.

Emma konečně i v Elle, miluju ji