La dame aux camélias.

Pointless zápisky z uplynulého týdne.

V úterý mě skolila pseudonemoc, a tak jsem celý den jen ležela, četla Lolitu, pila čaj Løv, jedla bílý jogurt s rybízovou marmeládou (nejlepší kombinace!), pozorovala, jak se chladné zimní slunce pohybuje po obloze a měla se fajn.

Ve středu jsem zregenerovaná vyrazila za kulturními zážitky do divadla na balet - Dámu s kaméliemi.
Už snad nikdy nepůjdu do divadla v zimě, dorazila jsem tam v těch šatech (a kabátu, samozřejmě) jako kostka ledu, a to jsem šla jen z nedalekého parkoviště. Navíc jsem sebou několikrát málem švihla do sněhu, když jsem klouzala v lodičkách po zledovatělém chodníku. Nevermore. Divím se, že se díky tomu z pseudonemoci nestala reálná.
Nicméně ten balet samotný byl úžasný. Miluju balet, popravdě je mi celkem jedno, jaký příběh to zrovna je, jen mě baví se dívat na ty jejich skoky a piruety (ale třeba na Labutím jezeře konkrétně si dost ujíždím). K tomu hrál orchestr hudbu od Giuseppe Verdiho, ach.
Naplnění tímto zážitkem jsem si zkazila snahou se naučit matematiku v průběhu jízdy nočním vlakem zpátky domů. Má snaha se stejně minula účinkem, akorát hrozilo, že u toho usnu, tak jsem učení (prázdného zírání na podivné čmárance v mém sešitě) zanechala a smířila se s tím, že nejspíš toto pololetí začnu krásnou kulatou pětečkou.

Graphite a otevřená hvězdokupa M45.
Doufala jsem, že v obchodech ještě budou mít laky z podzimní kolekce, protože Graphite se mi hrozně líbil. Vypadá jako kosmický prach :D. Aaaaa, miluju ho, možná ještě víc než Péridot :D.

Slyšela jsem od pár známých stížnosti, že nikdy nemůžou sehnat v naší městské knihovně Lolitu - mám ji totiž pořád já :D. Když mi skončí výpujční doba a nejde už dál prodloužit, jdu ji naoko vrátit a půjčím si ji znovu. Ani nevím, proč jsem na té knížce tak závislá. Měla už bych si pořídit vlastní, ale to nebude ono, nebude to jako tohle staré vydání. Miluju vůni starých knih, polité stránky čajem, slepené lepící páskou.

Chutná úžasně!