Слънчев бряг.

Žiju. Že jsem i zdravá, to bych zrovna neřekla. Připadám si jako z knihy Tři muži ve člunu, kdybych si začala pročítat publikaci s přehledem nemocí, určitě bych zjistila, že na mě pasuje diagnóza úplně všeho. Nejvíc ze všech symptomů mě znepokojují divné červené, zelené a fialové fleky na nohou a červené a oteklé oči. Obvykle mě lze dostat k doktorovi jen s pomocí hrubého násilí, dělá mi problém dojít i na preventivní prohlídky, ale řekla jsem si, že tohle vážně nevypadá v pohodě a k doktorovi jsem tedy šla. Rovnou ke třem, ve dvou různých městech. Všichni mi řekli, že vážně netuší, co by to mohlo být. Aha, super, díky. Třeba jsem stižena nějakou nepoznanou mimozemskou nemocí, řekla jsem si, třeba umírám. Tak jsem si chtěla ještě naposledy užít a plánovala jsem jet na Colours of Ostrava. Jenže vzápětí jsem k tomu všemu dostala ještě střevní chřipku. A tak jsem naprosto naštvaná zůstala ležet doma a pouštěla si na uklidnění Bombay Bicycle Club.

Počátek léta ovšem nebyl tak deprimující, strávila jsem ho v Bulharsku. Původně jsem neměla jet vůbec nikam, protože všechny moje letní plány, ve kterých jsem zamýšlela jet jako au-pair do zahraničí, naneštěstí selhaly (zřejmě jsem na nikoho nepůsobila jako důvěryhodný člověk, do jehož péče by bylo vhodné svěřit své drahé ratolesti). Ale řekla jsem si, že to tak nenechám, že prostě nestrávím celé prázdniny doma, a když mě M. začala přemlouvat, ať jedu do Bulharska, že tam budeme běhat po pobřeží Černého moře za východu slunce, rozhodla jsem se a jela. Bulharsko! V mysli mi vyvstanula thrácká architektura, národní park Pirin a sýr Kaškaval. V Pirinu jsem nakonec nebyla, protože byl moc daleko (521 km od Slunečného pobřeží, kde jsme byly my), Kaškaval mi nechutnal a thrácké architektury jsem viděla poskromnu, ale i tak to bylo celkem fajn.

Od mého posledního publikovaného příspěvku uplynula dost dlouhá doba a hlavní důvod této skutečnosti je takový, že mám zablokovaný internet. Nevím, kdy mi ho vyšší moc odblokuje, asi až budu hodná, lol. Internet nemám zhruba od poloviny června, poslední dva články už jsem psala, když se mi podařilo se tajně znovu připojit, teď je ale způsob zablokování důmyslnější a dostat se přes něj sice není nemožné, ale dosti složité a dá se to uskutečnit pouze v určitých hodinách, kdy všechny prostředky nejsou dostatečně střeženy a ještě nejsou znovu změněna všechna hesla. Ne že bych bez internetu nějak výrazně strádala, spíš mě frustruje, když na něm něco vážně nutně potřebuju udělat a zrovna nemůžu. No, to je jedno... Po tak dlouhé době, co jsem nic nepsala, jsem to teď trochu přehnala, tak už budu končit. Pokud jste to dočetli až sem, gratuluji, máte můj obdiv.

Jakýsi kostel v Nessebaru. Jely jsme tam na výlet a já jsem se tam hned druhý den pobytu zmrzačila, když jsem chtěla opětovat pohled sličného Bulhara, a tak nějak jsem si při tom nevšimla patníku vedle mě a přepadla jsem přes něj, odřela si loket a obdržela pár modřin. Docela trapas, všichni tam úplně v pohodě chodili po chodníku a já tam najednou spadnu, válím se po zemi a tvořím živou překážku. A ten loket mě pak celou dobu štípal při plavání v moři :/.