Irresponsible.

Vzpomínám si na minulý rok, když jsem přibližně v této době psala o třech věcech. O dnech NATO, přehlídce Burberry a pre-testech CAE :D. Letos jsem opět byla na dnech NATO a stejně jako minulý rok jsem tím byla naprosto unešena. Všechny ty stíhačky a bombardér B-52, omg, dechberoucí. A zase jsem se proletěla vrtulníkem, to jsem si nemohla nechat ujít. Pak jsem uviděla kolem pilotů Royal Air Force postávat hlouček chlapců, kteří mi byli asi po pás a ostřížím zrakem jsem sledovala, co se to tam děje a pak jsem vypozorovala, že jim tam rozdávají nálepky. Nálepky! Od Royal Air Force! Tak jsem se mezi ně protlačila taky a i já jsem obdržela nálepku! Ti piloti ale na mě vůbec nebyli tak milí jako na ty chlapce. Asi ve mně neviděli budoucího pilota :/.

Opět jsem šla na pre-testy CAE, protože to pořád oddaluju a nevím, jestli v prosinci už konečně půjdu na ty testy naostro. Vím, že bych měla, ale kvůli toho, že je to tak drahé, je to moc velká zodpovědnost a moc se mi do toho nechce. Pre-testy nevím, jak dopadly, ale u poslechu jsem chvíli byla úplně mimo, protože tam mluvil nějaký chlápek se skotským přízvukem. Skotský přízvuk mě naprosto fascinuje, ani nevím, jestli se mi vlastně líbí, ale fascinuje mě ta intonace. A tak jsem moc nevnímala, o čem to vlastně mluví, protože mě spíš zaujal způsob, jak mluví :D.

A přehlídka Burberry byla jako vždy úžasná, jen ty počáteční modely se mi moc nelíbily, ale pak od druhé třetiny bylo všechno perfektní. Jak se líbila vám?

 

Nejvíc boží boty, hlavně jsou neuvěřitelně pohodlné. Jsou z Topshopu a nemohla jsem se u nich rozhodnout, jestli jsou lepší ty béžové nebo zelenkavé, tak mám nakonec oboje a rozhodně nelituju, mohla bych je nosit pořád! Jo a ty béžové jsou ty, o kterých jsem mluvila v minulém článku a zjistila jsem, že vyčistit jdou naštěstí úplně skvěle :D.

 

 

Když jsem uviděla v časopise na fotce tuto modelku s těmi náušnicemi, hrozně se mi zalíbily, jsou to vlastně takové fake expanders.. Už dlouho se mi líbí i plugy a tunely a nejednou jsem uvažovala o tom, že bych si uši začala roztahovat, ale potíž je v tom, že bych se nechtěla vzdát ani normálních náušnic. A vtom jsem objevila tuto skvělou věc! Můžu mít obojí! Ty náušnice jsou z Topshopu, ale viděla jsem je pak i v H&M a o polovinu levnější, navíc i s lepší povrchovou úpravou. Takže mě teď docela štve, že jsem je tam neviděla dřív.

 

Tyto náušnice jsou z Oasap.com. Dlouho jsem přemýšlela, jestli si je mám koupit, protože všechny věci na jejich stránkách mi připadaly hrozně nekvalitní už jen podle těch fotek, ale jsem s nimi nakonec opravdu spokojená, vypadají skvěle.

 

Příští týden budou nejspíš jedny z posledních dnů, kdy si budu moct užít ty boty, aniž bych v nich zmrzla. I když nevím, jestli "užít" je to pravé slovo, po jednom nošení jsem zjistila, že mě hrozně dřou na achillovce...nemáte nějaký tip, co se s tím dá udělat?

 

Na to, že v pondělí mám odevzdat svých 30 zpracovaných knih povinné četby a já jich mám zatím jen 10 (ze kterých jsem jich doopravdy četla asi 6), jsem pořád ještě celkem v klidu. Mé zodpovědnější já (se kterým jsem nikdy neměla dobré vztahy) se ode mě nejspíš už nadobro odloučilo, a tak tu ani není nikdo, kdo by mi mohl vynadat. Největší ironie na tom je, že já čtu, čtu knížky, o kterých vím, že je v povinné četbě mají mí známí na jiných školách, my je tam ovšem nemáme. Z té naší povinné četby jsem už přečetla skoro všechny knížky, které mě zajímaly (ano, těch 6) a do těch ostatních se mi nechce. Myslím, že mé zodpovědné já se objeví až u mé maturity...aby mi vynadalo, až si vytáhnu knihu, kterou jsem nečetla.

Nicméně, teď se chystám konečně začít číst Kdo chytá v žitě (ne, nemáme to v povinné četbě :D). Jsem na to hrozně zvědavá. A moc se mi líbí nové obaly těch knih, fakt se jim povedly!

Carpe noctem.

Náš pražský výlet byl jedna velká party, za ty čtyři dny, co jsme tam byli, jsme prakticky nespali a přes den jsme pak umírali a klimbali na lavičkách ve Valdštejnské zahradě, v křeslech v České národní bance a podobně, abychom pak zase v noci chytli novou energii a pořádně si to užili. Nejlepší to bylo v komiksovém baru Batalionu a v Chapeau Rouge, měli jsme to štěstí, že tam v pátek zrovna bylo Bounce Bounce. Ach, byla jsem úplně vepředu, kdybych natáhla ruku, mohla jsem se dotknout Kaye! :D Byl jako vždy úžasný a navíc měl na sobě černé tílko s vlčí hlavou, podobné jsem věky sháněla a nikde nenašla :D. Všude byli přátelští a přítulní cizinci, kteří se pořád chtěli seznamovat, až už mi to pak bylo nepříjemné, ale méně nepříjemné, než bych čekala, vzhledem k tomu, že jsem tak asociální člověk.

Když jsem se do Prahy balila, nebyla jsem už úplně při smyslech a na poslední chvíli, asi minutu před odchodem, jsem popadla první boty, které mi přišly pod ruku, protože jsem už neměla čas nic vymýšlet - byly to oxfordky z broušené kůže ve světlounce krémové barvě a s bílou podrážkou. Při procházkách městem jsem své nepromyšlené volby nelitovala, protože jsou opravdu hodně pohodlné, problém nastal, když jsem si uvědomila, že v nich musím absolvovat i všechny ty party... Pro zběsilé tance ve skleněných střepech a rozlitém pivu asi vymyšlené nebyly. Boty jsou teď totálně zprasené, pošlapané a polité a ještě jsem úplně nezjistila, jestli to půjde vyčistit...ale nelituju ničeho, jejich devastaci jsem si náležitě užila a boty mohou být pyšné, že už toho za svůj krátký život tolik zažily :D.

Ve volném čase jsme byly s kámoškou na výstavě s názvem Tváře, která probíhala v Rudolfinu. Představovala různé způsoby interpretace tváří ve videoartu - vesměs krátké filmy nejrůznějších "režisérů". Celkově vzato to bylo velmi podivné, ale teď když si na to zpětně vzpomenu, tak to bylo spíš hodně zajímavé. Bylo tam například video muže se zavřenýma očima ležícího v horském potoce, po několika minutách šlo vidět, jak mu z nosních dírek vyplouvají bublinky vzduchu a praskají na hladině. Nebo tam bylo video jiného muže, který si několik minut pevně omotával hlavu průhlednou folií, ke konci šlo vidět, že už je pod tím úplně rudý, protože nemohl dýchat a děsily jsme se, co se stane, ale stalo se to, že video pak skončilo. Byli jste taky někdo na té výstavě? Jaké jste z toho měli pocity?

Vzhledem k tomu, že jsme bydleli asi deset metrů od H&M, jsem se obávala, že tam zůstane většina mých peněz, to se ale naštěstí nestalo, koupila jsem si jen tři věci a všechny v Zaře. Hrozně mě štve, že Zaru jinak mám nejblíž v Brně, jsou tam vždycky nejlepší věci..

 

Věky jsem sháněla nějakou parku, která by se mi líbila, a nakonec jsem sehnala tohle. Sice to ani nemá úplně střih jako parka, ale hrozně mě zaujala ta našitá aplikace, která to skvěle ozvláštnila a dodala tomu úplně jiný rozměr.

 

Normální baleríny moc nemusím, hlavně proto, že jsem ještě nenarazila na žádné, které by byly pohodlné a nedřely, ale tento tvar bot se mi moc zamlouvá. Jsou sametové a připomínají mi střevíce Ludvíka XVI. Měla jsem je na sobě k té parce, která zase vypadá, jako bych k ní přišila nějaký šperk Ludvíkovy manželky Marie Antoinety.. :D. Ráda si takhle vymýšlím k věcem příběhy a je mi jedno, jestli to v nich nikdo jiný nevidí...kráčím si pak městem a uculuji se, they have no idea.

 

Miluju september issues! Mám americkou Vogue s 916-ti stránkami, musím říct, že tak tlustý a těžký časopis jsem tedy v ruce ještě neměla, dalo mi zabrat ho dotáhnout až domů :D.

 

 

 

Makronky, má velká neřest.. Myslím, že můžu být ráda, že se nikde v mém okolí Paul nevyskytuje, jinak by to se mnou dopadlo opavdu špatně.

Plánovala jsem vyfotit spoustu skvělých fotek z neočekávaných perspektiv, ale ono mi to nějak nevyšlo, vyfotila jsem jen dvě nudné, navíc u té první je neůmyslně přidaná expozice a u té druhé nad Prahou visí opar.. A já hlavně vůbec neumím fotit budovy, vždycky ty fotky dopadnou úplně jinak, než zamýšlím, a tak už se mi o to ani moc nechce pokoušet a raději se na budovy jen dívám.

 

Cestou bez konce.

Za dobu, co jsem tady nepsala, se toho odehrálo hodně...ale taky vlastně skoro nic. Oslavila jsem začátek svého posledního teenagerského roku (deprese, rok od roku se stupňující), nastoupila do maturitního ročníku. V tomto ohledu mě naprosto irituje mé okolí, hlavním diskusním tématem mých spolužáků a učitelů se stala maturita, všichni to berou hrozně vážně. Až na mě. Jenže já neberu vážně snad nic, ničím se nezabývám, dokud to není nevyhnutelně nutné. A většinou to pak nedopadá úplně špatně, tak proč v tomto přístupu nepokračovat, že. Avšak učitelé nám oznámili, že do maturity zbývá 29 týdnů, takže se systematickým zpracováváním třiceti maturitních otázek už jsme prý vlastně v časovém skluzu. Hm. Shit just got real.

Abychom před tím vším ještě přišli na jiné myšlenky, vydáváme se do Prahy. Zítra. Ve 3:15 ráno. Jestli na nádraží včas dorazím, budu to považovat za svůj osobní úspěch hodný složení maturity.

 

Řešení mé existenční krize! Kámen mudrců! Až bude nejhůř, elixír života mě zachrání :3.

 

Má nejmilovanější Rimbaudova báseň...