Vindstød af orkanstyrke.

Během těch čtyř měsíců, co tu po mně nebylo ani vidu ani slechu, jsem se přestěhovala z jednoho království do druhého (konkrétněji z Británie do Dánska), změnila svou čokoládovou závislost z Cadbury na Ritter Sport, odešla z Burger Kingu a nastoupila na obor Retail Design & Management na TEKO, VIA University College. Žiji ve městě uprostřed Jutského poloostrova (a taky uprostřed ničeho) a užívám si humidní oceánské podnebí.

Dnes se počasí opravdu vyvedlo. Už když jsem se ve včerejší podvečer dívala na dnešní předpověď, zarazil mě zlověstně vyhlížející vykřičník u informací o větru a dešti. 61 km/h, 23 mm. Expect windgust up to hurricane. A poor time for outdoor fitness: Rain is likely. You'll prefer it to be less windy. Ano, chytrá předpověď mi nedoporučuje v hurikánu a lijáku provozovat venkovní sporty, díky za cenné informace. Když jsem šla ráno do školy, promokla jsem na kost, přestože jsem celou dobu urputně svírala svůj ubohý deštník, kterým otřásaly prudké větry. Z mých promoklých svršků ještě nějakou dobu vyloženě odkapávala voda, mé "kvalitní" Cheap Monday džíny mi obarvily nohy, vlasy jsem měla tak zacuchané, že by to vzdal i Tangle Teezer. Ale ráno bylo jen začátkem apokalypsy. Když jsem později vycházela ze školy, všude po zemi ležela převrácená kola, stromy zběsile tančily zmítané větrem a jedna slečna zřejmě pod náporem větru upadla do kaluže. Asi na dvacet minut přestalo pršet a poryvy větru byly natolik silné, že mi v tom mezidobí mezi dešti oblečení skoro uschlo. Moje parka, která normálně schne dva dny. Až tak hardcore to bylo. Zatímco jsme s Dánkou Renée pomalu pokračovaly v cestě plné adrenalinu a naši konverzaci rušilo hučení vichru mezi stromy a menší tornáda tvořená šustícími listy, pověděla mi, že takovou bouři v Dánsku nezažili posledních 11 let. Pěkné.

Ale abych si pořád nestěžovala - ještě minulý týden jsme tady měli krásné slunečné babí léto, v úterý mi bylo horko i v krátkých rukávech.

Teď mi došlo, že jsem vám vlastně vůbec nepověděla, jak celé to moje dánské dobrodružství začalo (detail). O tom příště. Po mém sáhodlouhém popisu počasí už určitě musíte být vyčerpaní.

Vzhledem k řadě nešťastných příhod nemám možnost fotit foťákem. I přesto, že můj foťák nebyl nic extra, byl přece jen o dost lepší, než můj mobil. A tak teď všechno fotím mobilem na svůj hipstakrám a nekvalita fotek mi drásá nervy. Nikdy jsem fotky moc neupravovala, ale s instagramem si nemůžu pomoct a musím na to vždycky plácnout nějaký filtr, aby se mi ty fotky zdály o něco méně ošklivé. Nemůžu. Žít. Bez. Foťáku. Záchranné řešení by mi naštěstí mělo tento týden přijít poštou (thank god).

Přestože si tedy můžete všechny fotky prohlédnout na instagramu, hodím vám tady nějakou random směs fotek z výletu do Rønbjergu. Tradiční školní výlet, až na to, že na večeři jsme místo chlebů s paštikou měli krevety a lososa. Bydleli jsme tam v roztomilých luxusně vybavených modrých chatkách, ve kterých bychom nejradši zůstali bydlet napořád. Hned vedle jsme měli jezero a vnitřní bazén s tobogány a obří nafukovací skákací věci, něco jako skákací hrad pro starší a pokročilé. Asi tak 100 metrů od nás byl přístav a Limfjord vystupující ze Severního moře. Ve dne ve volném čase ležení na drnech trávy u pláže a pozorování vln za zvuku Sigur Rós, v noci šílené party. Já jsem si tam sama užila jedno dobrodružství, když jsem se rozhodla najít moře. Netušila jsem, jakým směrem to vůbec je a obešla jsem tak pohodlnou cestu, kterou bych tam došla asi za tři minuty a místo toho jsem se vydala strastiplnou cestou přes soukromý pozemek, protože přímo za ním jsem zahlédla mořský obzor. Prodírala jsem se travinami, které mi sahaly po pás, přeskakovala menší říčku, lezla přes plot s ostnatým drátem a vzápětí spadla do trnitých keřů, ocitla jsem se v blízkosti hrozivě vyhlížejících krav, ale to už jen stačilo přeskočit další plot a dostala jsem se konečně k vytouženému moři! A stálo to za to.