Christmas Day.

I do not take any credit for these pictures.

Featherstone.

The Paper Kites. Jejich hudba jako by byla odrazem mých snů. Je magická..

Pusťte si tuhle, vykouzlí vám úsměv na rtech :)

I've got a great ambition to die of exhaustion rather than boredom.

Dneska jsem se místo v šest ráno, abych stihla školu na sedm, probudila ve třičtvrtě na čtyři odpoledne. Ehm, stane se.. 

Jsem fakt totálně vyčerpaná, asi celé Vánoční prázdniny prospím. Ale přišla jsem na to, jak aspoň vypadat trochu více probuzená - tmavě červená rtěnka a výrazné barvy oblečení (a rozjasňovač, samozřejmě), takže problem partially solved.

Ve škole se mě lidi ptají, jestli nejsem zamilovaná, třeba učitelka tělocviku, když jsem se sedíc na rotopedu s nepřítomným pohledem usmívala a nohy se mi pohybovaly spíše samovolně. V angličtině zasněně poslouchám chlápka mluvícího irským přízvukem (mimochodem miluju irský přízvuk!) a na konci poslechu zjistím, že jsem vlastně vůbec nevnímala, o čem mluvil. Zamilovaná jsem neustále, ale má zamilovanost za tímto skutečně nestojí.

Pořád teď poslouchám to nové album Florence and the Machine. Znám už ho nazpaměť. Potěšil mě článek o Flo v nové Elle. A pak je tam taky jeden, v němž figuruje Freja Beha Erichsen, další proud mé inspirace.

Nejlepší čaj. Trošku mě znepokojuje, že už mi v něm zbývá jen pár sáčků.

Nová várka. Mám jich docela velkou spotřebu, protože do nich příležitostně píšu všechno, od fyziky po literaturu. Vždycky, když se mi prostě nechtějí tahat s sebou do školy všechny sešity (samozřejmě z toho důvodu, že nechci skolioticky zatěžovat svůj myoskeletární aparát přílišně těžkou taškou), vezmu si jen kytkovaný blok, který pojme vše.

Nové boty z Topshopu. Mé vysněné. Jsou ve skutečnosti trošku tmavší než na té fotce.

Three men in a boat.

Vždycky, když prostě nemám chuť o ničem přemýšlet, si čtu Tři muže ve člunu. Je to tak vtipné a tak jednoduché...žádné hledání hlubších významů.

I always think that I am doing too much work. It is not because I do not like work. I do like it. I find it very interesting. I can sit and look at it for hours. You cannot give me too much work. I like to collect it. My study is full of it.
And I am very careful with my work, too. Why, some of the work in my study has been there for years, and it has not got dirty or anything. That is because I take care of it.
However, although I love work, I do not want to take other people's work from them. But I get it without asking for it, and this worries me.


Fotky z ledna, když jsem byla lyžovat ve Francii, tam jsem to taky četla. Měli jsme v pokoji hrozně pěkné polštáře, závěsy a tak...

Balkon .))

Leaf rustle.

Ten hnusný pocit, když ležím v posteli, dívám se přes okno svýma krátkozrakýma očima na mlžný flek, který má být měsíc, vím, že za dvě hodiny budu zase vstávat a nemůžu usnout. Prostě nemůžu. Tak ještě chvilku přemýšlím. Už za hodinu a půl. A nic. Stává se mi to poslední dobou čím dál tím častěji. A pak usínám u semaforu, že.
V neděli v pět ráno v celé naší dlouhatánské ulici nesvítily lampy. Tak jsem šla ven. Temnotemná temnota, přenádherná noční obloha, strašidelné šustění listí na stromech i na cestě a kromě toho úplné ticho. Pak něco děsivě zašustilo těsně vedle mě. Zakopla jsem. A pak se lampy zase začínaly rozsvěcet. Nic tam nebylo.

Jsem momentálně až nezdravě posedlá Monki. Chodila jsem tam každý den, abych zkontrolovala, jestli už nevyšel nový časopis a pak jsem se dozvěděla hrůzostrašnou novinu. Vyšel, ale posílat ho nebudou. Au.

Krabice, ve které mi přišly věci z Monki. No není úžasná?

Nejlepší pralinka.

Výplody mé unavené mysli, ještě podivnější než obvykle. Třeba to příště bude lepší. Nebo taky ne.

Yes, I'm alive, still breathing.

Víte, jak vypadá absolutní fyzické vyčerpání? Když usnete u semaforu při čekání na zelenou. Ano, to se mi stalo. Napřed jsem se toho semaforu jen přidržela jednou rukou, protože jsem měla pocit, že asi upadnu a pak, ani nevím jak, jsem se o ten špinavý sloup opřela čelem a tak nějak jsem usnula. Probudilo mě až reflexivní škubnutí mého těla a nechápala jsem, co se děje. To poslední dobou nechápu docela často, jako třeba když mi někdo řekne, že nepatřím do jeho rodiny a nemůžu si nalít čaj, který uvařil a další den mi ten stejný člověk daruje sadu na sushi. S tím docela souvisí důvod, proč jsem tady tak dlouho nepsala, nemám totiž internet a nevím, kdy ho mít budu.

Před pár týdny jsem měla rozepsaný článek, ještě o The Subways a tak, ale už jsem ho nemohla zveřejnit. Tak to tedy zveřejním teď, jestli vás to ještě zajímá :D.

S kámoškou jsme plánovaly, že budeme v první řadě, na pravé straně, tam kde stojí Charlotte. Ta místa se nám taky povedlo získat, díky tomu, že jsme dost dlouho před začátkem koncertu mrzly v řadě táhnoucí se od Lucerny až na ulici. To bylo dost hrozné, byla mi zima, měla jsem hlad a žízeň, potřebovala jsem na záchod a netrpělivě jsem odpočítávala čas po půlhodinách, kdy už to konečně začne. Měli dvě předkapely, ta první byla skvělá - The Dancers z Francie (nemůžu si pomoct, ale ten jejich zpěvák byl fakt hrozně roztomilý :D - ten úplně vpravo) a potom ještě The Computers, jejich zpěvák byl zase úplně odporný, nechtějte vědět, které všechny tělní tekutiny z něj odpadly na pódium. Sympatická zpěvačka z The Dancers mi podala ruku, zmíněný zpěvák z The Computers si do mých vlasů utřel svou upocenou a oslintanou ruku a za chvilku už konečně přišli The Subways! Zezadu mě natlačil dav lidí na tu kovovou ohradu kolem pódia a z plic se mi vytlačil skoro všechen vzduch, první dvě písničky jsem skoro nevnímala, protože jediná věc, kterou jsem měla na mysli byla, jak zařídit, abych se zase mohla nadechnout. To nějaká dívčina vyřešila za mě, protože mě odstrčila (nakolik to šlo, když jsem kolem sebe neměla žádné místo) a postavila se přímo přede mě, takže posléze fungovala jako matrace, což bylo docela fajn. Billy i Charlotte byli úžasní, zahráli všechny své pecky, i z nového alba a Billy dokonce vyprávěl pár vtípků, zatímco nějací lidi opravovali ohradu kolem pódia, kterou šílený dav probořil. Já jsem taky skákala jak šílená a řvala jsem texty písniček (a byla jsem ráda, že konečně můžu zpívat z plných plic, aniž by někdo slyšel, jak je to falešně :D). Odcházela jsem s pár modřinama, na košili mi chybělo pár knoflíků, ale byla jsem naprosto šťastná a klidně bych se do toho pekla vrhla okamžitě znova! Ujel nám půlnoční vlak a na další jsme musely čekat čtyři hodiny a tak trochu jsme neměly kam jít, protože z nádraží nás vyhnali, že prý tam musí uklízet, pak z KFC na Václaváku jsme musely odejít ve dvě, protože zavírali a tak jsme zakotvily v nějakém baru a přečkaly tam až do čtyř. Venku v tu dobu byla mlha, taková tajemná a nějak mi to připomínalo Vánoce. Bylo to hrozně pěkné, Václav na koni zahalený v závojích mlhy :D. Vyfotila jsem to, ale ten můj foťák ve tmě fotí nic moc a ta mlha na fotkách ani nejde moc vidět.

A taky mě štve, že jsem obě ty fotky vyfotila křivě :D.

U nás ve městě nemají moc velký výběr knížek v angličtině a tak jsem se v knihkupectvích v Praze cítila jako v ráji. Konečně mám One Day! :D Tak jsem zvědavá.

A Pokání, to si chci přečíst už asi tři roky...

Surrealismus ♥. Brali jsme ho teď zrovna i ve škole, sice v literatuře, já jsem spíš na surrealismus v malířství, ale stejně jsem si to užila :D. Hlavně Federica Garcíu Lorcu, samozřejmě, ale i třeba Paula Éluarda. A dost mě naštvalo, že se učitelka rozhodla vyškrtnout Jeana Cocteau a Louise Aragona.

 Vogue jsem si koupila jen kvůli Rosie, protože německy nerozumím ani slovo :D.

Ten lak je úplně skvělý, odstín Princess pink a byl zlevněný na 36 korun :D.

Emma konečně i v Elle, miluju ji

Forgotten jewels.

Jím černé jeřabiny otrhané z keřů na chatě a poslouchám nové cd od Florence and the Machine, je úžasné ♥. Nabíjí mě energií.

Hrozně se těším na neděli, jedu do Prahy na koncert The Subways. Skákání v davu, řvaní refrénů, rozdrcené žebra, jo!

Emma v i-D. Vypadá to krásně, jak je zezadu osvícená tím sluncem..

Babiččiny korále z broušeného křišťálu, které mi věnovala. Vyprávěla mi, jak s nimi dělala parádu na plesech, to já asi nebudu :D. Ale jsou překrásné, jak odrážejí světlo.

Miluju tyhle smoothies! A ta chuť... "Drinking the contents of this bottle is akin to having an army of gnomes trample across your tongue, after they've spent the morning crushing grapes with their bare hobbity feet. Having totally knocked you and your tastebuds for six, the gnomes then push you down a hill made of mashed banana whilst their mate, Jonathan (who happens to be a squirrel with a great aim) pelts you with strawberries from a watchtower in a shady grove. At the bottom of the banana hill, you land in a paddling pool of squeezed oranges, apples and limes, and before you have time to towel yourself down, the gnomes drag you back up the hill to start the process all over again. And you're topless. Imagine that."

Mám teď rozečtený Kafkův Proces a Flaubertovu Paní Bovaryovou. Na obojí jsem se úplně těšila, ale obě ty knížky jsou napsané tak nějak bez emocí, věcně, a hlavně v Procesu jsou vážné situace popisovány s naprostým klidem a to mi dost vadí, nemůžu se do toho pořádně vcítit. Ale vlastně jsem to tak asi čekala.. Střídám ty dvě knížky, protože když Proces čtu delší dobu, začnu upadat do deprese :D.

Owl and fox.

Probouzení do depresivních temnot. Ráno tráva pokrytá jinovatkou, vydechování sražené páry. Odpoledne hřejivé paprsky podzimního slunce. Vlastně tomu docela přicházím na chuť.

Hrozně bych chtěla jet na hory. Jezdívali jsme každý rok do Tater od mých čtyř let, ale teď už je to pár let, co jsme jezdit přestali. Milovala jsem to. Ty túry, kdy jsem obklopena horským masivem a naprostým tichem měla pocit, že jsem u konce svých sil, ale věděla jsem, že musím jít dál, protože není jiná možnost. Na chvíli jsem si sedla na balvan porostlý lišejníkem a pozorovala tu nádheru kolem sebe. Hory, hory, hory do nedozírných dálek.

Bydleli jsme každý rok ve stejné chatě i ve stejném apartmánu. Ložnice měla zadní stěnu s dveřmi obloženou dřevem a ostatní tři prosklené. Z postele jsem se mohla dívat na Lomnický štít. Ach, jak se mi po tom stýská...

Omluvte mou sentimentální nostalgii...

Tento týden bude ve škole dost náročný, ale já jsem samozřejmě naprosto v pohodě. Ležím, místo politické geografie latinské Ameriky studuji Monki a Elle a popíjím u toho čaj. Jak slastné...

I blame Coco ♥

Většinou moc nemám ráda takovéhle bezostyšné napodobeniny, ale vzhledem k tomu, že má peněženka dvacet pět tisíc neobsahuje, Mulberry Alexa zůstane pouze mým nedostižným snem, a tak jsem se rozhodla si koupit tuhle "Alexu" v New Yorkeru :D. Dlouho jsem váhala, protože v NY mi všechny věci připadají už na první pohled hrozně nekvalitní. Třeba u trička je mi to celkem jedno, ale u tašky je to docela zásadní. Tak teda uvidím, co vydrží.

Většinou piju jen zelený nebo bílý čaj, v obzvláště mátožných stavech po ránu někdy i černý, ale teď jsem vyzkoušela tenhle "červený" a hrozně mi chutná. Je to vlastně černý čaj s ibiškem a rooibos, takový podzimní...

A smile and a wink gets you further than you think.

CAE jsem proti svým předpokladům dala, ale jinak ne všechno vychází tak, jak bych chtěla. Línálínálíná jsem.

Věci, co jsem si buď koupila v Paříži nebo dostala na narozeniny.

Rtěnka Chanel Rouge Coco, odstín 08 La Pausa a lak, odstín 531 Péridot. Vybírala jsem si z těch třech laků z podzimní kolekce a tak dlouho jsem se rozhodovala mezi Graphite a Quartz, až jsem si nakonec vzala Péridot :D. Je úžasný, podle světla někdy vypadá normálně tmavě zelený a někdy zase úplně zlatý. Ale většinou něco mezi tím :D. Je jako zlatohlávek zlatý. Nebo taky jako olivín, po kterém je vlastně pojmenovaný. Když ho mám na nehtech, musím si ho pořád prohlížet :D.

Biotherm Aquasource perfektně hydratuje a má skvělou konzistenci. Většina krémů, které jsem vyzkoušela mi dělala na obličeji už po nanesení takový mastný film, to tenhle nedělá vůbec. Fakt nejlepší, co jsem kdy měla, doporučuji. A lak od Ciaté, odstín My Fair Lady. Lak v takové tělové barvě jsem hrozně dlouho chtěla, ale vždycky když se mi líbila ta barva v lahvičce, na nehtech pak stejně vypadala ošklivě. Tenhle je dokonalý.

Je rozmarná a vyzařuje z ní jiskřivá energie. Je v ní cítit divoká růže, fialka a maliny. Nejlíp ji vystihuje tahle stránka. ♥

Poslední z řady Miss Dior Chérie. Eau de Parfum a Eau de Toilette mi připadají takové moc sladké, tahle mi voní nejvíc, je úplně jiná. Taky je taková jiskřivá, je svěží, ale ne vtíravě, průzračná, je jako čerstvě posekaná tráva (i když tu v ní necítím :D).

Tričko, které bylo u francouzské Vogue. Je to vlastně takové propagační tričko na zářijovou Fashion's Night Out, ale stejně je skvělé :D.

Kytka, kterou jsem dostala na narozky. ♥

Konečně už mám i knížku, těšila jsem se, až si to přečtu.

Miluju ten vzor! Sice jsem chtěla takový na svetru, ale i na tričku je super :D.

Líbí se mi hlavně ta "jade" barva.

S časopisy jsem to asi trošku přehnala :D. Říkala jsem si "ještě Emmu, ještě Kirsten, ještě Anne" a za chvilku jsem to málem neunesla, protože většina z nich má tak 300-400 stránek. Nejlepší z nich je podle mě i-D, na obálce se skvělou Riley Keough (mimochodem vnučka Elvise Presleyho :D), má ve všem takový náznak vtipu.