Bittersweet Alps.

Výsměch shůry.
Už při cestě na onu vytouženou dovolenou v Alpách mě začalo bolet ucho. Zpočátku jen tak nevinně. Druhý den už mě bolely obě. Třetí den už jsem bolestí nemohla myslet na nic jiného. Čtvrtý den jsem přestala slyšet. Ne úplně, ale asi tak, jako když si pevně zacpete uši...slyšíte jen hodně hlasité věci. A to byl fakt zážitek. Připadala jsem si jako absolutní idiot, když někdo půl metru ode mě na mě mluvil a já jsem neslyšela ani slovo, jen jsem tupě zírala. Jediné štěstí bylo, že prakticky celý náš zájezd se skládal ze samých doktorů různých zaměření. Babiččini známí z výšky nebo tak něco. Sice ušní jako naschvál chyběl, ale fungoval jako přítel na telefonu, z nekonečné zásoby všemožných léků všech přítomných vybral ty nejvhodnější a díky tomu jsem si nakonec přece jenom užila alespoň čtyři dny lyžování. Sice jsem stále neslyšela, takže asi nebyl úplně nejvhodnější nápad vyrazit na svah, kde neslyším, jestli za mnou nesviští nějaký šílenec, kterému bych se měla vyhnout, ale vykašlala jsem se na nějakou vhodnost a šla si prostě užít, na co jsem se tak těšila.

Alespoň počasí přálo, celý týden svítilo sluníčko.

No a teď fotky, kterých mám málo, opravdu nejsou nic moc a já nefiguruji na žádné z nich. Některé jsou foceny poslepu, protože jsem kvůli slunci neviděla na displej foťáku. A ten nejkrásnější horský masiv nakonec nějakým nedopatřením nemám na fotce vůbec :/.

Valloire.