Les neiges éternelles.

Jak přežíváte mrazy?

V neděli asi o půl šesté ráno jsem přijela ze slunného Savojska, kde bylo příjemně kolem nuly, do mrazivé Ostravy, kde teploměr hlásil minus jedenáct a myslela jsem, že umrznu. Připadala jsem si jako v Rusku, socialistické budovy v mlžném oparu jen podtrhovaly atmosféru. Rozespale a s drkotajícími zuby jsem se rozhlížela kolem sebe a hledala nějaký nápis v češtině, který by mou domněnku vyvrátil. Našla jsem. Nijak zvlášť mě to ovšem nepotěšilo.

Ve Francii to bylo úžasné, myslím, že to byla jedna z mých nejlepších dovolených. Jak už jsem psala, měli jsme tam krásné slunečné počasí, jen jeden den byla mlha, což způsobilo, že jsem ze všech konverzací Francouzů, se kterými jsem ten den jela na lanovce slyšela samé brouillard à couper au couteau, namísto jejich obvyklých úvah na téma co si dnes dají k večeři. Mlha způsobila taky můj velký pád, jela jsem asi až moc rychle, což jsem si ale neuvědomila, protože jsem viděla bílo jak pod nohama, tak všude kolem sebe, tudíž jsem neměla podle čeho určit, jak rychle se pohybuji, vyřezala jsem až moc ostrý carvingový oblouk a nějak mě to vyhodilo do vzduchu, chvíli jsem jím plachtila a pak už jsem jen ryla hezkou řádku metrů bradou ve sněhu, lyže ze mě odpadly někde cestou, hůlky taky bůhvíkde. Ale byla to sranda :D. Nic mi není, na památku mám jen množství modřin fialovějších než Wahlenbergia gloriosa a šrámy na helmě. Hurts like heaven.

Vždycky zapomenu, jak jsou Francouzi hrozně charmants. A charismatičtí. A milí. Pokaždé mě zaskočí, jak moc. Jednou se mi nějak stalo, že jsem na chodníku na ledu upadla a pohledný Francouz stojící poblíž přiskočil a nabídl mi pomoc a já jsem s debilním úsměvem říkala, že není třeba, že to zvládnu sama (ach ne, proč??). Málem mi tekla slina. A pak jsem potkala jednoho, co vypadal úplně jako Jon Kortajarena. A měl na hlavě něco na způsob rozcuchané elvisovské vlny. A velký svetr s norským vzorem. Kolem krku ležérně přehozenou šálu. Černé wayfarerky. Pokřivený úsměv. Ach.

Teď vás zahltím tunou skoro stejných fotek, u kterých jsem nejspíš měla přidat expozici..

Ten týden jsem se živila převážně křupavými bagetami, na jazyku se rozplývajícími croissanty a voňavými crêpes a teď si opět nemůžu zvyknout na chuť českých potravin..

Všudypřítomné tři vrcholky - Les Aiguilles d'Arves.

Údolí zahalené oblaky..

Hlavně ten kiwi byl miam!

Na té fotce to asi není tak efektní, ale vypadalo to nádherně, jak se to městečko postupně nořilo do mraku..

Na nových lyžích se mi jezdilo skvěle!