Sunday, April 22, 2012

মানসিক আঘাত

Podobně, jako se ztracená generace potřebovala vypsat ze svých zážitků z války do svých knih, i já se potřebuju vypsat ze svého (neodůvodněného) traumatu z návštěvy kadeřnictví. Poněkud nepatřičné přirovnání, já vím...

Tak tedy, konečně jsem se zbavila svých PPP (příšerně přerostlých pačesů). Teda ne že by mi na hlavě po tomto zákroku nic nezůstalo, zůstalo toho i tak celkem dost, ale přesto se teď cítím tak příjemně lehce a v kombinaci s restrikcí vztahující se k čokoládě a ostatním sladkostem (poloviční úspěch, vše kompenzuji medem, bez cukru asi prostě nedokážu žít) se cítím ještě lehčeji, věřím, že takto si musí připadat víly :D. S mým pocitem lehkosti však nesouhlasí váha, která si umíněně stojí za svým a ve mně se probouzejí tyto a tyto myšlenky a frustrace, že nic nevychází podle plánu. Ale zpátky k mému vlasovému zážitku. K objednání se ke kadeřnici jsem se odhodlávala věky. Nesnáším to, to už bych snad i raději šla na odběry krve (a to je u mě co říct). Dokonce jsem tam volala kvůli objednání už tak před měsícem, ale poté, co do telefonu osoba se mnou mluvící představila sebe a své kadeřnictví, udělalo se mi špatně a beze slova jsem zavěsila. V pátek jsem se ale před ono kadeřnictví skutečně dopravila a s odhodláním jsem vyrazila vstříc proskleným vstupním dveřím, když vtom jsem přes ně uviděla jednu z kadeřnic s podivnými vlasy melírovanými třemi barvami, které se mi vůbec nezamlouvaly. S rukou na klice jsem zkameněla a zaváhala, bylo už ovšem pozdě, ona kadeřnice si mě všimla a přišla mi sama otevřít. Rubikon musel být překročen. Nejhorší pro mě byla ta část, kdy jsem musela zaklonit hlavu do toho divného lavoru se sprchou, v té chvíli se mě totiž zmocnila paranoia a měla jsem dojem, že jediné, o co kadeřnicím jde, je podříznout mě (a k tomu se jim právě naskytla ta nejlepší příležitost) a taky jsem měla pocit, že se udusím. Mělce jsem se snažila nadechnout, sípavě jsem blekotala, že nechci žádné masáže, že chci ať to rychle skončí, ale po chvíli jsem to už nevydržela a prudce jsem škubla hlavou dopředu, abych se mohla s pořádně průchodným hrtanem nadechnout, ovšem nedomyslela jsem otázku sprchy a vody, to mi plně došlo, až jsem byla celá zmáčená. Po celou dobu, co kolem mě kadeřnice pak tančila s nůžkami v ruce jsem seděla jako na trní a děsila jsem se každého jejího pohybu. Vše nakonec dopadlo dobře, i tak to však pro mě bylo trauma.


Má historicky první věc od essence. Ta značka se mi nikdy moc nezamlouvala, vždycky když jsem si její produkty prohlížela, působily na mě tak nějak podezřele, ale teď jsem se konečně odhodlala něco zkusit. Má to být vyživující průhledná řasenka nebo taky fixátor obočí. Jestli nějak zlepšuje kvalitu mých řas, to nedokážu říct, ale obočí fixuje dobře, celý den se ani nehne, takže doporučuju.



Miluju tyhle smoothies!

9 comments:

  1. :-D koukám, že máš celkem napínavý život! Smoothie vypadá skvěle, vůbec to neznám :-o Kde se to dá sehnat?
    jinak se omlouvám, že jsem ještě neodepsala na mail, mám toho teď hodně do školy a nechci ani jedno odbýt :-(

    ReplyDelete
  2. miluju tvoje články♥ a tvůj vztah ke kadeřnictví je vážně bizarní (btw. já se zase bojím jít do chrámů a kostelů..)

    ReplyDelete
  3. nominovala jsem Tě na Versatile blogger awards, tak doufám, že se zapojíš ;-)

    mujfialovysvet.blogspot.com

    ReplyDelete
  4. jee něco na obočí bych taky potřebovala, na kolik tě to asi vyšlo? :)

    ReplyDelete
  5. Já taky nesnáším kafeřnictví.. Je paradox, že i u nás má většina kadeřnic vlasy strašné:D)

    ReplyDelete
  6. joo, teď jsem si ji koupila, tak jsem zvědavá! :))

    ReplyDelete
  7. Vždycky se musím smát tomu, že všichni posuzují kadeřnici podle jejich vlasů :D absolutně to chápu a i ve škole nás učili, že naše vlasy nás prezentují a nikdo by přece nešel ke kadeřnici, která má masťáka nebo nějakou hrůzu na hlavě.. je to absolutní pravda až na detail, že my jako kadeřnice jsme stejně závislé na jiných kadeřnicích, jako naši zákazníci na nás. A taky z toho máme stejnou hrůzu jako naši zákazníci svěřit se někomu cizímu do rukou. Samotné si ty vlasy přece jenom neostříháme, neuděláme si melír, apod. že jo... Takže pokud nám nějaká kadeřnici udělá svým výkonem čáru přes rozpočet, nezbývá nám než z tou hrůzou nějaký čas vydržet a pak se toho zbavit a zkusit štěstí zase jinde.
    Takže jsme na to ve výsledku stejně jako všichni ostatní.
    Jinak Tvoje trauma z kadeřnictví mě opravdu překvapilo, ještě jsem o ničem takovém neslyšela.. i když se mi jednou mladý klučina (asi kolem 15 let) třásl v křesle jako ratlík a vůbec se mnou nekomunikoval, musela jsem všechno řešit s jeho sestrou, která mi vysvětlila, že má strach z kadeřnic :D byla jsem opravdu šokovaná, to bylo poprvé co jsem se s něčím takovým setkala.

    ReplyDelete