Les gens sont fous. Moi incluse.

V sobotu večer jsem tedy šla na již dříve řečený koncert Charlie Straight. Bylo to absolutně úžasný! Albert byl strašně milý (až roztomilý), bylo sice vidět, že už si dost věří, ale byl fakt příjemný na všechny, kdo ho otravovali s podpisem a s některýma si i pokecal. Taky jsem ulovila jeho podpis na plakát a on mi za to ještě poděkoval. O_o číslo 1

V neděli jsem byla v poledne probuzena svým nevlastním otcem. Je neuvěřitelně náladový. Teď byl na mě pro změnu sladký jako med a řekl mi, že si mám pospíšit na oběd, ať mi nevystydne. Udělal lososa, mé oblíbené jídlo. O_o číslo 2

Dnes v hodině chemie jsem seděla se spolužákem, který si dopisoval písemku. "Nenápadně" jsem mu poradila, ale učitelka si toho naneštěstí všimla a dala mi 5. Z chemie mám čtyři známky - všechny jsou to pětky. Později jsem zjistila, že to, co jsem mu chtěla poradit bylo špatně a on to měl napsané dobře. O_o číslo 3

Come on and get it before I change my mind.

Probudila jsem se do příjemného rána, sluníčko mě šimralo na nožce, která mi vykukovala zpod peřiny a ucítila jsem nádhernou vůni, která mi silně připomínala vůni Daisy od Marca Jacobse. Netuším, kde se tu vzala, ale cítím ji pořád, nejvíce, když pohodím vlasy. Třeba se ke mně v noci stavil nějaký hodný skřítek, který mi chtěl zpříjemnit tento den.

Myslím ale, že i bez něj by byl tento den dostatečně příjemný. Můj nevlastní otec mi včera večer zapnul internet a dnes ještě stále funguje, ani se mi tomu nechce věřit. A co víc, na celý den se mi odklidil z cesty, společně s mým bratrem. Mamka je v Budapešti, takže mám celý byt pro sebe. Večer jdu s kámoškou na koncert Charlie Straight a teď mi tady hrajou The Kooks. Hmm :).

Jediná negativní věc je, že nemám co jíst. Jsem absolutní kuchařský antitalent, neumím uvařit ani těstoviny. Párkrát jsem se o to pokoušela, poprvé, když mi bylo sedm a já jsem je strčila do varné konvice (v ní jsem se později pokoušela uvařit i puding). Stala se z nich jakási hmota, která vzhledem i vlastnostmi připomínala lepidlo. Ale tento neúspěch mě neodradil, při dalších pokusech jsem je ovšem už dala do hrnce. Stejně se mi to zase nepodařilo. Jediná věc, kterou umím uvařit, je krupičná kaše. Ale po důkladném prohledání naší kuchyně jsem bohužel žádnou nenašla. Ani chleba. Ani žádné ovoce. Zeleninu taky ne. Poslední peníze utratím dnes večer na ten koncert, takže jsem asi odkázáná jen na krabici cookie crisps.

Mimochodem, něvědomky jsem si na svém foťáku nějak nastavila LOMO filtr, který mi teď nejde zrušit. Na některých fotkách to vypadá perfektně, ale na některých příšerně. Třeba na téhle nebo na těch z minulého článku. Má to tmavší okraje a celkově trošku změněné barvy. Docela mě to štve, nechci mít všechny fotky takové :/.

Ve čtvrtek jsme měli ve škole dvě hodiny biologie. Probírali jsme stavbu květu. V noci se mi pak zdál dost psycho sen, kde jsem stála jen uprostřed bílé nicoty a kolem mě poletovaly latinské názvy všech částí květu jako motýlci v pastelových barvách. Calyx. Corolla. Andreceum. Perigon. A k tomu všemu jako hudební doprovod zněl začátek Time To Pretend od MGMT. Pořád se opakovalo to bublání. Ne že by se mi ten sen nelíbil, ale dost mě to děsilo.

Na těch 24 hodinách s knihou se četl Ztracený symbol od Dana Browna. Toho moc nemusím, takže jsem tam nakonec opravdu nešla. Místo toho jsem šla na soutěž TravelPod. Na téhle stránce je mapa světa, nahoře vám to vždy ukáže název nějakého místa, a vy musíte co nejrychleji a nejpřesněji kliknout tam, kde se podle vás nachází. Ještě vám to napíše, o kolik kilometrů jste klikli vedle. Měli jsme si to procvičovat doma, ale já jsem na to nějak zapomněla a teď jsem se zase nedostala doma na internet, takže jsem to v té škole hrála porvé. Zezačátku jsem vůbec nevěděla, o co jde, takže jsem si to hned zkazila tím, že jsem poprvé klikla někam do moře místo do Gambie, ale pak už to šlo a nakonec jsem s přehledem byla nejlepší z naší třídy, na výsledky ostatních lidí ze školy jsem se nedívala. A strašně mě to začalo bavit, teď si to ve volných chvílích hraju i doma :D.

Dnes asi ve tři ráno začalo pršet. Miluju déšť a miluju noc. Otevřela jsem si okno - venku byla vichřice, jako by měla nastat apokalypsa, nebyla ale moc zima, kolem měsíce pluly tajemné mraky ozářené jeho svitem a každou chvíli mi obličej osvěžila sprška dešťových kapek nesených větrem. Měla jsem neodolatelnou chuť vyběhnout ven a jen tak naboso tančit v trávě. Proč jsem to neudělala?

Life's a blur.

Důvodem, proč jsem se tak dlouho neozvala je, jak už jsem napsala do minulého článku, můj nevlastní otec, kvůli kterého se nedostanu na internet. Ten předešlý článek jsem sice napsala v sobotu, ale zveřejnila jsem ho až teď, protože se babičce zasekl počítač a já už jsem to nestihla :D. Takže jak tam píšu "včera", tak tím jsem myslela pátek, omlouvám se za mystifikace :D. Ale vždyť to je stejně jedno. Teď mám dovoleno být tady jednu hodinu (řekla jsem, že nutně potřebuju udělat pracovní list do dějepisu). Snad se tady zase někdy dostanu.

V Avionu jsem si nakonec něco koupila, protože si někdo vzpomněl, že jsem měla nedávno svátek, tak mi to babička zasponzorovala :D.

Prostě conversky. Ten nápis na nich je pravdivý, taky z důvodu, že "bota" by se mělo nazývat něco, v čem se dá chodit. A to se v nich moc nedá. Teda jsem asi jediná, která z nich má odřené paty někdy i do krve, protože ostatní si je všichni vychvalujou, jak jsou pohodlné. Ptáte se, proč jsem si tedy kupovala další? Mánie.

Short boyfriend jeans :).

Nelíbí se mi H&M v Ostravě. Sháněla jsem tam spoustu věcí, o kterých vím, že jsou v brněnském a pražském, ale v tom našem prostě ne. Třeba jsem tam nikde nesehnala obyčejné pruhované tričko, naštěstí v Mangu jsem ho našla. Nebo puntíčkované punčocháče. Plátěné kecky. Nic.

Ten budík je prostě úžasný :D. Ještě jsem tam nedala baterky, takže jsem zatím neslyšela, jakým krásným zvukem mě bude budit (jestli to tak není lepší, mám pocit, že ten drnkot probudí celý dům). A jablíčková svíčka, krásně voní :).

Povlečení. Tady nejde moc vidět ta barva, je světle zelená. A taky jsem zjistila, že je to povlečení na dvoulůžko, povlak na peřinu budu muset o 50 cm zkrátit. Ale co, stojí to za to :D.

Excuse me, I think you dropped something. Your jaw.

Včera jsme se s kámoškou jen tak poflakovaly po městě a z nudy jsme zašly do Humanicu. Tam jsme vyzkoušely snad všechny boty, já jsem se zamilovala do úžasných černých páskových na patnácticentimetrovém podpatku. A chodilo se v nich fakt dobře, protože ty pásky byly až ke kotníku a noha v nich byla pevná. Potom jsem šla přes celé město až do Tesca, protože jsem potřebovala koupit čokoládu Lindt a ve městě ji nikde neměli. Ta, co jsem chtěla (s fíky a karamelem) stála 135 Kč. Rozmýšlela jsem se, jestli ji mám vůbec kupovat, to i některé bonboniéry stojí míň. Kupovala jsem ji pro babičku na narozeniny, protože vím, že ona tyhle čokolády miluje a mě nenapadl žádný jiný dárek.

Měla jsem na sobě ty nové průhledné wayfarerky a cestou jsem potkala nějaké dvě staré babičky, které se na mě se soucitem dívaly a "šeptem" (v jejich podání to byla spíše velmi hlasitá mluva, zjevně byly obě nedoslýchavé) říkaly „Chuděrka, já jsem ráda, že už jsem si koupila nové brýle."

Příští pátek se ve škole koná akce 24 hodin s knihou. V osm ráno to začíná a končí to opět v osm ráno v sobotu. Čte se jedna kniha a všichni účastníci se střídají ve čtení nahlas. Učitelka mě tam bez mého souhlasu napsala, ale mně se tam teda vůbec nechce. Rozhodnu se, až budu vědět, jaká kniha se bude číst. Na výběr jsou autoři Charles Dickens, Dan Brown, C.S. Lewis, Michal Viewegh a Mika Waltari. Šla bych tam jedině v případě, že by se četl Dickens. Čtením někoho jiného bych teda noc strávit nechtěla. Ale stejně mám v sobotu večer v plánu jít na koncert Charlie Straight. Vyspaná. A přes den nemůžu usnout, takže vyřešeno :D.

Včera večer jsem se dívala podruhé na The September Issue. Pokud jste to ještě neviděli, určitě se podívejte. Někomu sice může připadat stupidní natáčet dokument o vzniku zářijového čísla americké Vogue, ale podle mě to bylo dost zajímavé.

Tenhle článek jsem napsala u babičky, protože můj nevlastní otec mi zablokoval internet. Kretén. Přemýšlela jsem celou noc nad nějakým alternativním způsobem, jak se k interetu připojit, ale musím říct, že to docela dobře promyslel. Na wi-fi to zablokoval a dokonce i přestřihl ten kabel vedoucí k modemu.

Dneska jsme teda slavili babiččiny narozeniny. Spousta jídla. Poté, co jsem absolvovala povinný oběd a zákusek jsem se radši odebrala do jiné místnosti a sledovala dokumentární film o velrybách, abych nebyla tolik v pokušení.

Zítra pojedeme do Avionu, ale nemám žádné peníze. Zato mám nutkavou potřebu vykoupit celé H&M. A taky si koupit něco světle mentolově zeleného. Potřebovala bych cestou na chodníku najít pár tisíc.

When the sun shines, we'll shine together.

Happy St Patrick's Day!

Tento týden je nějaký až podezřele pohodový. Žádné písemky, až je to trošku nuda. Pak se to na nás zase všechno navalí najednou :/.

Taky si myslíte, že ve Skandinávii mají lidé ten nejúžasnější styl? Většina lidí, jejichž outfity se mi na lookbooku líbí, jsou z Helsinek, Stockholmu a podobně. Ve volných chvílích "čtu" jejich blogy. No dobře, tak si jenom prohlížím fotky, protože ani s pomocí Google Translate vůbec nejde pochopit smysl. Hledala jsem, jestli jsou v našem městě nějaké jazykové kurzy finštiny. Haha, bezvýsledně. Když ten jazyk je mi tak strašně sympatickýý :D.

Konečně mi došly nové wayfarerky, ty staré jsem si rozsedla. Však vy víte, jak jsem šikovná. Dám tady potom fotku, ale stejně mám pocit, že jsem jedna z těch, které ty brýle vůbec nesluší.

I'm having a good time so why should I stop?

Mám modřiny po celém těle. Mám do krve rozedřený kotník. Ztratila jsem rukavici. To zdaleka není vše, ale přesto (možná právě proto) byl ten lyžák naprosto úžasný :). Vůbec se mi tam nechtělo jezdit a teď se mi nechtělo zase vracet zpátky domů, znáte to. Hlavní důvod byl, že jsem se tam konečně zamilovala do někoho jiného a konečně se tak odpoutala od citu k teď už "ex-Božskému", citu, který jsem vlastně neuměla ani pojmenovat. Jsem si vědoma toho, že to asi bude mít úplně stejný scénář (že nepodniknu vůbec nic a budu na něj jen zbožně a otupěle zírat a následně kamenět, kdykoli se ke mně přiblíží blíž než na metr, pak ho uloví nějaká jiná a já budu zase zmatená). Vážně bych si za to nafackovala. Na lyžáku jsem alespoň měla více šancí s ním prohodit pár (nesmyslných) slov, protože je z jiné třídy a ve škole už to zkrátka nebude ono. On se mi "líbil" vlastně už od září, ale teď když jsem s ním byla týden mimo klasické školní prostředí, nějak se to prohloubilo. Zní to jako klišé, ale on se mi vzhledově nějak zvlášť nelíbí, působí na mě jako celá osobnost. Buďte rádi, že mě teď nemusíte poslouchat, mluvím o něm v jednom kuse. Jak je úžasný a skvělý. A je mi jedno, že to nikoho nezajímá.

Ááá, dost už o něm.

Za ten týden jsme byli třikrát na běžkách, stála jsem na nich poprvé a vůbec mi to nešlo, ale moc mě to bavilo :D. Měla jsem s sebou jen kotníkové ponožky, protože všechny lyžařské jsem zapomněla doma, proto ty rozedřené kotníky. Ale vždycky tak v půlce našeho výletu jsem pocítila náhlý nával energie a bylo mi všechno jedno, běžela jsem a běžela. A nesmírně si to užívala. Podle výrazů v jejich tvářích si ostatní si nejspíš užívali pohled na to, jak neohrabaně běžím. No co.

Přihlásila jsem se pro jistotu do druhé lyžařské skupiny, protože jsem se bála, že nejsem dost dobrá a posléze jsem zjistila, že to byla opravdu velká chyba. Náš učitel měl utkvělou představu, že bez jeho speciálních obloučků nedokážeme sjet žádný svah. Proto jsme za ním museli jezdit pomaličku a jako kachničky na provázku pěkně za sebou. Jiné obloučky než ty jeho byly nepřípustné. Lyžuju od tří let a bylo mi opravdu proti srsti se pokoušet o nějaké jiné obloučky než ty své naučené carvingové. Ale nakonec jsem to nějak přetrpěla.

Včera když jsme přijeli, rozhodla jsem se, že půjdu domů pěšky. S obrovských těžkým batohem na zádech, s lyžema a lyžařskýma botama v rukou. Nebyl to dobrý nápad, tahat se s tím dva kilometry, ale doma mě už čekala zasloužená odměna - Elle. S článkem o McQueenovi.

Těším se, až si něco takového pořídím, moc se mi líbí ty krajkové a květované šaty, halenky, světříky (ale ty boty jsou strašné).

Další písnička, do které jsem se teď zaposlouchala je od Florence And The Machine - Kiss With A Fist. Něco energičtějšího pro změnu, měla jsem teď takové období pomalých písniček.

A mám jiné záhlaví, ta Lily sice byla nádherná, ale připadalo mi to trošku neosobní.

Give it one last try, make it solid gold.

Alenka byla úžasná, hlavně vizuálně. Sotva to skončilo, už jsem to chtěla vidět znova :D. A trojrozměrný Johnny takhle zblízka, hmm :). Taky jsem přemýšlela, že bych jim v tom kině zabavila ty velké upoutávkové plakáty a vyvěsila si je v pokoji :D.

Když jsem dojela domů, mamka odcházela pryč a zůstala jsem doma jen s nevlastním otcem a s bráškou. Bráška šel za chvíli spát a nevlastní otec většinou chodí spát taky tak brzo, tak jsem si řekla, že bych se mohla vytratit na koncert, na kterém hraje můj kámoš a matka mě na něj nechtěla pustit. Všechno vycházelo podle plánu, za chvíli už všichni spali. Tak jsem vyšla ven a chtěla si rozsvítit, protože v té tmě jsem neviděla na klíčovou dírku a nemohla jsem zamknout. Jenže jsem si spletla vypínač od světla a zvonek. Tím zazvoněním jsem vzbudila nevlastního otce, který se mě zeptal, kam si jako myslím, že jdu. Bez zaváhání jsem řekla, že jsem chtěla jít fotit noční oblohu. Tak řekl ať jdu, ale za 15 minut mám být zpátky. Hmm, tak jsem se vrátila pro foťák a skutečně jsem si šla vyfotit hvězdy.

Pak jsem se podívala na Podivuhodný případ Benjamina Buttona. Už se dost opakuju, ale bylo to fakt úžasný :D.

A teď se balím na lyžák, kam zítra odjíždím a zjišťuju, že nevím, kde mám lyže.

Heard it through the grapevine.

Čtvrtek. Čtvrtého března. Premiéra Alice in Wonderland v Česku. A já tam nejsem!! Ale naštěstí tam jdu alespoň zítra :D. Tě-ším-se-tě-ším-se-tě-ším!!

Minulý týden ve čtvrtek jsem se dívala na přímý přenos z premiéry v Londýně. Myslím z venku samozřejmě, ne ten film :D. Byl tam rozhovor s Johnnym Deppem (málem jsem omdlela). A Mie to podle mě moc slušelo, měla nádherné šaty :). Helena jako vždy originální, doplnila to kabelkou se Srdcovou královnou, kterou v Alence hraje.

V úterý jsme dostali ve škole nový Bridge (časopis psaný v angličtině) a na obálce byl Johnny jako Kloboučník z Alenky. Já jsem na něj hleděla s nepřítomným přihlouplým úsměvem asi 5 minut a probrala jsem se až když si učitelka vedle mě rozpačitě odkašlala.

Včera jsem si koupila InStyle s balzámem z Body Basics jako přílohou. Chtěla jsem ten balzám granátové jablko nebo jablko a meloun, ale včera už měli ve všech trafikách jen jahodu :/. Gránátové jablka úplně zbožňuju, je to asi mé nejoblíbenější ovoce (i když při mé nešikovnosti abych na sebe oblékla pláštěnku když ho jím, protože už od něj mám na několika tričkách skvrny, které nejdou vyprat).

Taky jsem na sobě měla ty nové hnědé boty, které už dostaly přezdívku elfí boty (prý v nějakém filmu nosí elfové úplně stejné boty). Všichni z nich mají srandu. Mně to ale nevadí :D. Zato mi vadí, že ty rifle s gumičkama na nohavicích se mi po pár krocích pokaždé vytáhnou nahoru, takže to vypadá, jako bych se chystala brodit potok. To zase připadá směšné mi. Ale jinak jsou to ty nejpohodlnější rifle ever.

V tělocviku jsme dělali gymnastiku. Měli jsme předvést nějakou sestavu na tom koberci. Já jsem měla jít jako první, tak jsem musela improvizovat. Celou moji sestavu učitelka hodnotila jako "dobře", ale když mi už zbývaly ke konci asi dva kroky, rozhodla jsem se udělat takový ten kytaristický skok, který se mi bohužel nepovedl :D. Dostala jsem 2-. Na hrazdě jsme měli udělat výmyk. To je to jediné, co mi kdy pořádně šlo.

Včera na chodbě v naší škole jsem se potkala s "tou" od mého pana Božského. Sladce mě pozdravila a usmála se na mě tím nejzářivějším úsměvem. Celou přestávku jsem pak jen nechápavě zírala, co to mělo znamenat. Kdybychom se my dvě alespoň znaly, tak by mi to nepřipadalo tak divné. Bůhví, co jí o mě kdo navykládal. Jestli mě chtěla vyděsit, tak se jí to povedlo. Abyste to špatně nepochopili, tak přesto, že chodí s Božským ona a ne já, vcelku mi nevadí. Jsem asi ráda, že jsou spolu šťastní. Přála bych to totiž všem.

V neděli odjíždím na lyžák a má nálada se konstantně zhoršuje s tím, jak se neděle přibližuje. Jsem asi jediná, kdo ze srdce nesnáší školní výlety a podobné věci. Jediné, co je pro mě trochu útěchou je zítřejší Alenka samozřejmě a taky to, že až se příští pátek vrátím, měla by vyjít Elle :). Trošičku povrchní důvody, ale co.

Because flowers never last forever.

Je všude. Biologie se mi vkrádá do snů. Myslím na ni když usínám, myslím na ni, když se probouzím. Dříve jsem si na okraje sešitů kreslila hvězdičky, teď si na ně bezmyšlenkovitě čmárám eukaryotické organely. Jde to se mnou z kopce.

Dneska jsem byla na biologické olympiádě. Ano, s mou čtyřkou z biologie. V pátek jsem se dozvěděla, že to bude na téma mnohobuněčnost a měli jsme si o tom přečíst přípravný text o sto stránkách. Neuměla jsem nic, ale přesto jsem dnes ve škole usedla s celkem dobrým pocitem, že vím alespoň to téma. Chyba. Bylo nám rozdáno zadání a já jsem po chvíli zjistila, že se to mnohobuněčnosti vážně netýká. Nebyla tam o tom ani jedna otázka. Následovala poznávací část, která měla být na zvířata, ale ne, byla na houby a rostliny. Ještě že jsem se to zbytečně neučila.

Přišla jsem dneska o hodinu později do školy a stejně jsem byla strašně nevyspaná. Čtyři hodiny spánku mi fakt nestačí a už mě štve, že chodím spát tak pozdě, ale já se prostě nedokážu donutit chodit spát dřív. Tak jsem si ve škole v automatu chtěla koupit kafe, ale zmáčkla jsem omylem prázdné tlačítko, takže jsem dostala jen horkou vodu s cukrem. To se může stát jenom mně :D.

Úplně mě teď uchvátila písnička, kterou zpívá Sia - Breathe Me. Ten text na mě docela sedí. Pouštím si ji pořád dokola a chce se mi brečet.

V záchvatu jsem si postahovala všechny její cédéčka, ale ještě jsem neměla moc čas si je poslechnout. Teda poslechla jsem si je už všechny, ale abych si je vychutnala, tak bych u toho nemohla dělat nic jiného, teď jsem je moc nevnímala.

A uvažuju, že si udělám na stěně koláž ze všech fotek, co mě zaujaly v Elle a tak různě. Takovou tu úžasnou koláž, před kterou se někteří fotí na lookbooku. Musím si to ale všechno perfektně promyslet, nerada bych to za chvíli strhala i s omítkou, protože by se mi to nelíbilo :D. Už jsem si ty fotky vybrala a je jich docela hodně. Potom vám to vyfotím :).

Hádejte, co teď jdu dělat? Učit se biologii.