Myslím ale, že i bez něj by byl tento den dostatečně příjemný. Můj nevlastní otec mi včera večer zapnul internet a dnes ještě stále funguje, ani se mi tomu nechce věřit. A co víc, na celý den se mi odklidil z cesty, společně s mým bratrem. Mamka je v Budapešti, takže mám celý byt pro sebe. Večer jdu s kámoškou na koncert Charlie Straight a teď mi tady hrajou The Kooks. Hmm :).
Jediná negativní věc je, že nemám co jíst. Jsem absolutní kuchařský antitalent, neumím uvařit ani těstoviny. Párkrát jsem se o to pokoušela, poprvé, když mi bylo sedm a já jsem je strčila do varné konvice (v ní jsem se později pokoušela uvařit i puding). Stala se z nich jakási hmota, která vzhledem i vlastnostmi připomínala lepidlo. Ale tento neúspěch mě neodradil, při dalších pokusech jsem je ovšem už dala do hrnce. Stejně se mi to zase nepodařilo. Jediná věc, kterou umím uvařit, je krupičná kaše. Ale po důkladném prohledání naší kuchyně jsem bohužel žádnou nenašla. Ani chleba. Ani žádné ovoce. Zeleninu taky ne. Poslední peníze utratím dnes večer na ten koncert, takže jsem asi odkázáná jen na krabici cookie crisps.
Mimochodem, něvědomky jsem si na svém foťáku nějak nastavila LOMO filtr, který mi teď nejde zrušit. Na některých fotkách to vypadá perfektně, ale na některých příšerně. Třeba na téhle nebo na těch z minulého článku. Má to tmavší okraje a celkově trošku změněné barvy. Docela mě to štve, nechci mít všechny fotky takové :/.
Ve čtvrtek jsme měli ve škole dvě hodiny biologie. Probírali jsme stavbu květu. V noci se mi pak zdál dost psycho sen, kde jsem stála jen uprostřed bílé nicoty a kolem mě poletovaly latinské názvy všech částí květu jako motýlci v pastelových barvách. Calyx. Corolla. Andreceum. Perigon. A k tomu všemu jako hudební doprovod zněl začátek Time To Pretend od MGMT. Pořád se opakovalo to bublání. Ne že by se mi ten sen nelíbil, ale dost mě to děsilo.
Na těch 24 hodinách s knihou se četl Ztracený symbol od Dana Browna. Toho moc nemusím, takže jsem tam nakonec opravdu nešla. Místo toho jsem šla na soutěž TravelPod. Na téhle stránce je mapa světa, nahoře vám to vždy ukáže název nějakého místa, a vy musíte co nejrychleji a nejpřesněji kliknout tam, kde se podle vás nachází. Ještě vám to napíše, o kolik kilometrů jste klikli vedle. Měli jsme si to procvičovat doma, ale já jsem na to nějak zapomněla a teď jsem se zase nedostala doma na internet, takže jsem to v té škole hrála porvé. Zezačátku jsem vůbec nevěděla, o co jde, takže jsem si to hned zkazila tím, že jsem poprvé klikla někam do moře místo do Gambie, ale pak už to šlo a nakonec jsem s přehledem byla nejlepší z naší třídy, na výsledky ostatních lidí ze školy jsem se nedívala. A strašně mě to začalo bavit, teď si to ve volných chvílích hraju i doma :D.
Dnes asi ve tři ráno začalo pršet. Miluju déšť a miluju noc. Otevřela jsem si okno - venku byla vichřice, jako by měla nastat apokalypsa, nebyla ale moc zima, kolem měsíce pluly tajemné mraky ozářené jeho svitem a každou chvíli mi obličej osvěžila sprška dešťových kapek nesených větrem. Měla jsem neodolatelnou chuť vyběhnout ven a jen tak naboso tančit v trávě. Proč jsem to neudělala?
Krásně napsaný článek. Jo, a hru jsem si samozřejmě hned zkusila....výborná. Na to, že zeměpis jsem nikdy neovládala a naposledy jsem atlas otevřela ve škole tak před 5 lety, tak jsem došla do 6 levelu :-) (pro mě úspěch). A kam až jsi došla ty?
ReplyDelete